Asi každý český divadelní herec sní o tom, že bude jednoho dne vystupovat na scéně samotného Národního divadla. Této pocty se však nedostane jen tak někomu. Historie tohoto místa je však snad ještě zajímavější než jeho samotná popularita a reputace. Divadlo na břehu Vltavy zažilo své slavné i krušné chvíle. Požár, který zde vypukl v roce 1881, byl pro Čechy národní tragédií. Dodnes se její sály rozeznívají za zvuků děl českých i světových umělců, největších mistrů svého oboru. Dvořák, Janáček, Shakespeare, Bizet – to jsou jen příklady těch, kteří utvářeli její historii i současnou slávu.
Fénix mezi divadly
Národní divadlo stojí na pravém břehu Vltavy v centru české metropole již více než 140 let. Jeho stavba byla zahájena v roce 1868 a dokončena o 13 let později. K slavnostnímu otevření pak došlo 11. června 1881. Ze své slávy se však Národní divadlo příliš dlouho netěšila. Téměř celá budova totiž pouhé dva měsíce od otevření lehla popelem. Šlo o tragédii celonárodních rozměrů. To, co však následovalo, překonalo veškerá očekávání.
Prakticky ještě dříve, než se požár podařilo uhasit, se totiž zorganizovala jedna z největších finančních sbírek na zaplacení kompletní rekonstrukce divadla. Během několika měsíců se podařilo vysbírat rekordní sumu, že se s obnovou stavby mohlo začít ihned, a o dva roky později, 18. listopadu 1883, bylo Národní divadlo slavnostně otevřeno podruhé.
Křižovatka české a světové kultury
Během znovuotevření Národního divadla pak byla veřejnosti poprvé představena opera Libuše, kterou její autor Bedřich Smetana složil výhradně pro tuto příležitost. Smetanova Libuše tak odstartovala novou éru kultury v Čechách, díky které se do repertoáru národní scény brzy zařadila díla autorů jako Antonín Dvořák či Leoš Janáček, ale také dalších skladatelů ze zahraničí. I dnes si tak můžete v Národním divadle poslechnout tóny Carmen od Georga Bizeta či shlédnout jednu z nejslavnějších her Williama Shakespeara, legendárního Hamleta.
Architektonicky jde o světový unikát
Za designem hlavní budovy Národního divadla stojí architekt Josef Schulz, který měl za úkol propojit tři různé stavby do jednoho harmonického stylu. To se mu nakonec i podařilo, a divadlo pak v nezměněné podobě fungovalo celé století. V roce 1977 pak byla budova na šest let uzavřena z důvodu rekonstrukcí, kdy bylo k divadlu přistaveno křídlo Nové scény ve stylu postmoderny. Mnoho lidí tehdy považovali skleněný blok jako vadu na kráse dosud prakticky bezchybné stavby, Nová scéna však představuje pomyslný spojovací bod mezi původní a moderní architekturou. V budově nyní sídlí administrativa divadla a také hlavní pokladna. K oficiálnímu otevření pak došlo přesně o 100 let později od původního znovuotevření, tedy 18. listopadu 1983. Ne náhodou se pak prostory Národního divadla opět rozezněly tóny Smetanovy Libuše.
Při své návštěvě Prahy byste na Národní divadlo rozhodně neměli zapomenout. Obdivovat jej pak můžete nejen zvenčí, ale také zevnitř, kde se kromě kulturního zážitku můžete kochat také precizní výzdobou, která vypráví příběh jedné z nejcharakterističtějších staveb naší novodobé historie.
Sdílet
Sdílet
Sdílet
Petra Seibertová
